Když jsem onoho památného rána 18. května opouštěl dům, ani ve snu by mně nenapadlo, že se toho dne změní můj život. Byl jsem oblečen ve slušivém obleku, ve kterém chodívám zjara strašívat nebohé maturanty, kolem krku mi vlála slušivá kravata a mou zmučenou mysl naplňovala představa hrozivých 3 cm, o něž jsem byl od loňska nucen zvětšit délku svého opasku. Ještě ve slaďoučkém polospánku jsem nastartoval auto, abych vyrazil do školy, když tu mi v kapse zazvonil můj věrný přítel mobil. Z displeje se na mě usmíval nápis „Hynek Bartošek“, takže mi radostně poskočilo srdéčko, jelikož jsem hnedle po ránu s jistotou očekával nějaký ten informatický problém, které mám tolik rád.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem místo informace o nenabíhajícím systému nebo o jankovitém internetu z druhé strany virtuálního drátu slyšel, že (VODÁCKÝ !!!) výlet 5. E je v totálním ohrožení, protože všichni kolegové maturují, učí nebo jiným způsobem zachraňují jedinou známou planetu ve vesmíru, na níž kypí život a prosperuje růžový ústav. Ihned se ve mně vzedmula vlna obranných mechanismů a v mé oběhové soustavě vypukly hotové hormonální orgie, které si nejvíce užíval adrenalin. Hlavou mi jako na TikToku proběhl crazy film s vodou a se mnou v hlavní roli:

Už ve čtvrté třídě jsem se obával plavání a falšoval jsem si omluvenky (mimochodem mi to celkem šlo), abych se vyhnul povinnému kurzu, který jsme měli v rámci tělocviku. Ale to nikde neříkejte, ví to jen moje žena, která je vázána zpovědním tajemstvím. Plavat jsem se pak sice naučil, ale i tak byl můj další plavecký kurz na vysoké škole jeden velký propadák. Zatímco jsem v potu tváře dokončoval rozplavbu, odcházeli ostatní spolužáci obvykle do šaten. Když jsem závodil s manželkou na 50 m a ona už nervózně podupávala v cíli, byl jsem sotva v polovině a musel jsem končit a zbytek ujít pěšky, protože jsem se v důsledku nadměrné konzumace chlorované kapaliny začal potápět. Mužské ego tak sice dostalo na frak, ale bylo to pořád lepší než skončit jako Titanik.

Po tomto krátkém líčení mého vztahu k životodárné vodě jistě tušíte, že jediná logicky správná odpověď na nabídku tohoto typu by byla NE. Pan profesor však za výlet svých dětí (jak s oblibou říkává, svých dětí skoro vlastních) bojoval jako mladý rozzlobený lev. Popsal mi tíživou situaci, ve které se kvůli šibeničnímu termínu pro zorganizování tak velkolepého podniku dostal, jak by žáci 5. E rádi jeli a jak jsem vlastně jediný a poslední člověk ve vzdálenosti vymezené kulovou plochou o poloměru 40 000 km (měřeno od středu Země), který je může zachránit. A když ještě návdavkem slíbil, že mě vezme na loď, bude ji sám řídit a nabídl mi místo ve vlastním stanu, byl jsem tak dojat, že jsem se zavázal na vodu jet. Má dcera, která vedle mě v autě seděla, měla dva dny před maturitou, a to už člověk bývá pořádně vláčný a emočně rozebraný, se smála, až se za břicho popadala.

Začal týden horečných příprav. Postupně se mi povedlo sehnat základní tábornické vybavení. Hlavně spací pytel, který nevlastním, protože ho vážně nepotřebuji. Na mapách Google jsem si tajně prohlížel oblast Litovelského Pomoraví a snil jsem o tom, že mě třeba zaměstnanci firmy PK LOĎE, která se starala o technické zabezpečení výletu, pověří, abych řídil auto se zavazadly, zatímco ostatní budou sjíždět Moravu, jejíž modrý tok se na mě zlomyslně šklebil z mapy a vypadal na ní podobně jako veletoky typu Indus nebo Amazonka. Na chodbě našeho gymnázia mě potkávali kolegové, kteří se na mě vlídně usmívali a říkali: „Tak ty prý jedeš na vodu.“ A já jsem odpovídal: „Jo.“

A pak jsem se dočkal. Stál jsem s panem Bartoškem a s usměvavými žáky pátého ročníku na nádraží ve Valašském Meziříčí a přihlížel jsem, jak se k nástupišti blíží vlak. Až do Červenky jsem si užíval chvíle strávené v tom miloučkém dopravním prostředku a ani mi už nevadilo, že vůbec nevypadá jako superexpres Šinkansen. V Července jsme nasadili na záda batohy a vydali jsme se na předlouhou pouť do 2 km vzdálené Litovle. Utěšoval jsem se alespoň tím, že někteří z žáků prokázali mimořádně vyspělé kompetence v používání technologií a vytáhli navigace, které nás spolehlivě dovedly nejprve na náměstí a potom i k přístavišti v Litovli. Tam už na nás čekal usměvavý pan Aleš, spolumajitel plavecké agentury, provozovatel hospody U mlýna a nájemce hynkovského campingu v jedné osobě.

Protože mnozí z nás byli začátečníci, neopomněl nám Aleš poskytnout informace o zásadách řízení lodi, kterým jsem neporozuměl, takže mi nezbylo nic jiného než se svěřit svůj suchý dojezd pádlu pana Bartoška. Všichni žáci naskákali do lodí ladně jako srny prchající před rozzuřenými myslivci, jen já jsem tak nějak mimochodem zapadnul po lýtko do bláta. Pokoušel jsem se tvářit, že to bylo schválně, ale možná to nebylo natolik přesvědčivé, jak bych si přál. Vlastní plavba mě doopravdy netížila, protože pan Bartošek to s lodí vážně umí. Na zvládnutí nastupování a vystupování jsem potřeboval ještě jeden pokus, při kterém jsem skončil v kopřivách. Další manévry tohoto typu už jsem pak přestál bez nehod, inu, jak my říkáme: „Übung macht den Meister.“  Mé sebevědomí značně pozvedlo, když jedna žákyně, říkejme jí třeba pracovně Maruška, ale pravé jméno neprozradím, protože nemám její souhlas, při nastupování také skončila v řece, takže už jsem nebyl alespoň sám.

Divoká Morava se asi toho dne rozhodla, že nemilosrdně potrestá každého vetřelce, který se odváží narušit její velebnou samotu. Do cesty nám kladla nesčíslné množství překážek v podobě stromů na zem spadlých, vlastně do vody. Tyto zlomyslné nástrahy jsme pak museli různě objíždět, přeskakovat, podjíždět a v krajním případě dokonce obcházet. Neobyčejnou zdatnost při těchto manévrech předvedli Jirka s Metodějem, kteří jako zdatní plavci jeli v první lodi s instruktorem Alešem (a tady bych znovu rád podotknul, že všechna jména jsou smyšlená a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná) a při každé takové zkoušce odvahy ostatním pomáhali překážky zdolat.

Několik posádek dokonce skončilo i ve vodě! A nebylo to žádná sranda. Morava byla studená jako pivo ze sedmého schodu, na dně odporně tlely zbytky odumřelých organismů a na chrabré plavkyně a plavce ze stromů skákaly různé krvelačné bestie, zejména pavouci, které potom někteří členové posádek statečně ubíjeli pádly. Na závěr nás čekala i opravdická peřej, kterou všichni sjeli, díky panu Bartoškovi i já, ač se zavřenýma očima. Historie se naštěstí neptá, co mají hrdinové při svých činech zavřené nebo otevřené.

Po dojezdu k tábořišti v Hynkově jsme rozbili stany a šlo se odpočívat. Bloumali jsme mezi místní hospůdkou s bohatou nabídkou smaženého sýra, bramboráků a hranolek, tábořištěm a ohništěm, které táborníci mezi námi vybudovali a také podpálili. Od Aleše jsme darem dostali k ohni špekáčky, které potěší každého zálesáka. Beáta dokonce přibrala na cestu kytaru, jejíž libé tóny umocnily surovou atmosféru divočiny. Myslím, že jsem šel spát první, protože jsem předpokládal, že gentlemanovi ve středních letech uvyklému na stany s minimálně třemi hvězdičkami by mohlo usínání po vzoru zálesáků trvat déle. Nakonec jsem ale usnul, a tak o zbytku noci mám jen velmi kusé představy.

Druhý den ráno mě zápach květin, řev ptáků a nemilosrdné pálení slunce vyhnalo celkem brzy z vyhřátého pelíšku. Psychicky jsem se připravoval na další cestu po Moravě, i když už jsem se tolik nebál, protože bojovou připravenost pana Bartoška jsem si ověřil už předešlého dne. A tak zatímco jsem kul plány, že budu v lodi zavazet méně než předešlého dne, přišla za námi Barča, která dostala říční vyrážku. Byla to taková modřina na spánku způsobená nezaviněnou srážkou s cizím pádlem, které se v rukou nezkušeného vodáckého orlíčete na sousedním plavidle změnilo v nechtěnou zbraň. Místo sjezdu řeky jsem tedy v přivolané sanitce s Barčou odjel k ošetření do nemocnice v Olomouci. Touto cestou bych vaší zraněné spolužačce rád poděkoval za splněný klukovský sen, kterého jsem se nezbavil ani v dospělosti. Jel jsem v záchrance jako službu konající záchranář a při průjezdu ucpanou Olomoucí nám pustili i maják!!! Barčo (a teda ta jména jsou smyšlená), moc děkuji, i když vím, že Tě to stálo značné utrpení.

Zbytek třídy tedy putoval po Moravě ještě dál, ale na to se už musíte přeptat v 5. E.

Mgr. Ludvík Indrák