Ve středu 14. 9. 2022 se naše třída po sedmé hodině vydala směrem k vlakovému nádraží ve Valašském Meziříčí. Cesta do naší cílové destinace – Prahy, probíhala bez jakýchkoliv komplikací a my jsme tak zdárně dorazili jak do hlavního města, tak na ubytovnu.

První večer se nesl dost v jednoduchém duchu a krom krátkého výletu na Václavské náměstí se nic zvláštního neudálo.

Druhého dne se časně zrána naše třída pěšky vypravila znovu na Václavské náměstí, tentokrát ale směrem do Národního muzea. Jak jsem se později dozvěděl, tak mnoho z mých spolužáků uchvátila expozice minerálů, opravdu byla velice zajímavá, ale mě samotného nejvíce zaujala část v nové budově Národního muzea, která byla věnována novodobým dějinám. Nám samotným trvalo velkou část dopoledne, než jsme muzeum opravdu prošli křížem krážem. 
Po muzeu byl naším dalším cílem Pražský hrad. Zde jsme se jen krátce zdrželi, než jsme se vydali zpátky na ubytování přes Karlův most.

Na večerní hodiny připadala hra „Ženu, nebo život“ od Marca Camolettiho v Divadle Radka Brzobohatého. Hra se nesla v odlehčeném, komediálním duchu a většina z nás si ji opravdu užila.  
Po divadle jsme se vydali na procházku směrem Vyšehrad, kde jsme měli nádherný výhled na noční Prahu.

Pátečního rána jsme navštívili Pravoslavný chrám svatého Cyrila a Metoděje, který slouží jako jeden z památníků Heydrichiády, tedy místo, kde se skrývali parašutisté a kde i skonali.

Pomalu se blížil konec našeho výletu, posledním cílem byla Česká národní banka, kde jsme v rámci exkurze mohli spatřit největší zlatou minci v Evropě. Po opuštění ČNB jsme měli poslední rozchod, který jsem osobně strávil v Palladiu.

Oficiální zakončení naší cesty proběhlo na nádraží, kde si mnoho spolužáků vybralo zavazadla, co si uložila ještě toho rána. Tam jsme se ještě rozdělili na dvě skupiny; na jednu co zůstávala, a na druhou co plánovala odjet. Já osobně patřil do druhé skupiny, a tak jsem se vydal zpět do Valašského Meziříčí.

Výlet se kolektivu líbil, byli jsme rádi, že jsme mohli strávit čas s naší třídní Martinou Hrubošovou (a bohužel nejspíše i poslední), se kterou jsme takto naposledy byli na adaptačním kurzu. Rádi bychom ještě poděkovali paní profesorce Halaštové, že s námi jela jako dozor. 

Marek Pavlín a kol.