V některých ohledech to bylo déjà vu, které nepřekvapí, například se i chorvatští studenti musí na začátku roku obrazně řečeno prokousávat spoustou pravidel, prvňáci více či méně úspěšně zkouší najít svou třídu a všichni bez rozdílu hladově vybíhají ze školy pro svačinu do bufetu.

V čem však platí přísloví „Jiný kraj, jiný mrav“ beze zbytku, je zacházení s mobily. Když chorvatští kolegové vstoupí do třídy, čeká tam na ně jen 20 až 24 studentů, kteří (Považte!) předtím odložili své chytré telefony na první lavici.

Velmi inspirativní pro mě bylo sledovat, jak gymnázium podporuje několikatisícovou českou menšinu žijící ve městě i okolí tím, že každý rok otevírá jednu ze tří tříd v ročníku s vyučovacím jazykem českým. Chodí do ní studenti, kteří většinou navštěvovali českou základní i mateřskou školu (Ferdy MravenceJ) a kteří velmi dbají na české tradice a udržují bohatý spolkový život, stejně jako to dělaly a dělají generace jejich předků.

Ve škole i ve městě jsem se setkala s velmi vlídným přijetím, laskavou vstřícností a velkým zájmem o naši školu, zemi a náš jazyk. Největší zásluhu na tom má kolega zeměpisář Ivan Horina, který můj pobyt na gymnáziu perfektně připravil a zorganizoval a kterému bych chtěla velmi poděkovat i za pocit, že jsem odjela od přátel. Hvala vam!

Jana Šťastná