Naši výpravu jsme začali na našem gymnásiu, kde Jiří Křižan studoval. Tři měsíce před maturitou napsal ódu na počest právě zemřelého prezidenta Antonína Zápotockého s názvem Odlet ušatého torpéda do hlubin pekelných. To se nelíbilo režimu, a tak byl z gymnázia vyloučen.

Směrem na vlakové nádraží jsme šli kolem evangelického kostela ve Valašském Meziříčí, kde bylo v roce 2010 poslední rozloučení s Jiřím Křižanem – účastnil se ho mimo jiné i bývalý prezident Václav Havel. Poté jsme šli směrem ke Křižanově pile, kterou vlastnila jeho rodina až do roku 1946, kdy jim byla znárodněna. Jeho otec Jan Křižan to nesl velmi špatně, a tak se rozhodl na konci roku 1949 emigrovat do Vídně. Jenže poblíž Mikulova byli s Vladimírem Krejčiříkem a Františkem Boháčem 1. 1. 1950 zastaveni dvoučlennou pohraniční hlídkou. Jan Křižan jednoho strážného zastřelil a druhého těžce zranil, a tak měli volnou cestu přes železnou oponu. Jenže jejich radost netrvala dlouho a byli zadržen a odsouzeni za vlastizradu. Jan Křižan byl popraven 14. 6. 1951 v Brně. Což se podepsalo na filmové tvorbě Jiřího Křižana.

My se přesunuli na vlakové nádraží odkud jsme jeli vlakem do Branek na Moravě. Následovala exkurze na statek paní profesorky Bartošové, kde jsme viděli koně, prasata, kozy, … Po krátké pauze jsme se vydali směrem k faře, kde se natáčel film Tichá bolest. Poučení, co si z toho filmu máme odnést je, že pokud zakopeme slivovici na zahradě, tak už jí po čtyřiceti letech nenajdeme. Pokračovali jsme dále kolem hřbitova, kde mají Křižanovi rodinnou hrobku směrem k památníku Jiřího Křižana a studánce která nese jméno jeho manželky Dagmar. Celou cestu jsme napjatě poslouchali povídání od paní profesorky Dufkové o filmech, které režíroval a některé z nich se natáčely dokonce i v Brankách (Pískovna, Tichá bolest). Za jeho nejznámější film, Je třeba zabít Sekala, získal dokonce Českého lva za scénář. Kolem jeho statku, kde od 90. let pobýval jsme se přes hájenku dostali až do parku. Tam jsme si zkontrolovali pracovní listy a poté šli na autobus. 

Výlet se nám všem líbil, jen je velká škoda, že se o tak slavném valašskomeziříčském rodákovi více nemluví. A mnozí netuší, jak významná osobnost to byla. 
 
 
Patrik Pernický, 2. A