Velká pardubická aneb 1. E na adaptačním kurzu

Naše první akce začala ve středu 6. 7. 2017 v 7:15 na autobusovém nádraží.

Všichni jsme se velice těšili, ale byl tu i strach a očekávání. Cesta autobusem byla poklidná. Sami jsme si utvořili skupinky, ve kterých jsme se bavili, jelikož jsme se ani všichni neznali jménem a vést plynulou konverzaci bez trapného ticha nebo pomocí oslovení „hej, ty v tom černém s brýlema,“ byl opravdu oříšek.

Po příjezdu začala seznamovací hra, ve které jsme vyvolávali jména, oblíbená jídla a museli si zapamatovat pořadí. Hra s jídlem vždy začínala slovy pečená hokaido s cibulí, a proto si k nebohé dýni celá třída očividně vypěstovala značný odpor. Během prvního dne jsme hráli spoustu dalších zábavných her. Například na zmutované lišky, kdy jsme si navzájem týmově brali ocasy z barevných šátků nebo se hnali za ,,sobí šlachou“, kterou tvořil tenisák zavázaný v kusu látky. Pak někdo z žáků naší třídy prohlásil, že když jsme na Moravě, tak by to neměla být sobí šlacha, ale jelení. Nejlepší bylo, když jedno družstvo odhodilo šlachu na kopeček a druhé družstvo se za ní hnalo. Paní profesorka Zetková, která veškeré dění točila a fotila, to okomentovala slovy, že jsme vypadali jako Velká pardubická. Úplně jsme si to nedokázali představit, ale po prohlédnutí záběrů na mobilu jsme museli uznat, že měla pravdu. Hlavně, když spolužákovi uklouzla noha, takže se málem rozplácl do bahna. Poslední ze středečních her byl projekt. Měli jsme za úkol sestavit něco, co zaručí, že se vajíčka spuštěná z výšky asi 1,5m nerozbijí a samozřejmě k našim produktům vytvořit i reklamu. Nakonec jsme s překvapením zjistili, že některé projekty, kterým nikdo nevěřil, opravdu splnily svou funkci. Den jsme společně zakončili tím, že jeden ze spolužáků vzal ukulele a další spolužačka kytaru, takže jsme celý zbytek večera hráli a zpívali, dokud nás profesoři nerozehnali do pokojů. Ještě po večerce si mnozí z nás na pokoji povídali. I když postele nebyly úplně nejpohodlnější, usínali jsme s dobrým pocitem.

Po probuzení, sbalení věcí, snídani a posledních hrách jsme se všichni shodli, že jsme báječný kolektiv, že umíme už přes polovinu jmen a přezdívek a taky na tom, že by adaptační kurz mohl být o nějaký den delší. Všechno pěkné jednou končí… Tím pádem musel skončit i náš adapťák. Odjezd byl ale v něčem jiný. Každý se bavil s každým, debatovali jsme o spoustě věcí, zpívali jsme si, a to i při zpáteční cestě autobusem.…

Myslím, že letošní adaptační kurz byl velice vydařený a to samé přejeme budoucím třídám. Aby si ho studenti užili, našli si nové přátelé a těšili se do školy alespoň na nový kolektiv. Protože u nás se to opravdu povedlo.

Marie Hnilicová a Marie Křístková, 1. E

Fotografie (7)