Brzo ráno na nádraží ve Valašském Meziříčí

…jdu, co noha nohu mine, a každej sám sobě jsme stínem…“

Zvesela jsem si minulé úterý cestou na vlak pobrukoval lehce upravenou hymnu meziříčských deprivantů z dílny naší kmenové kapely Mňága & Žďorp. V mém mozku sice plál bojový duch a srdce hořelo touhou po vítězství v superfinále soutěže Merkur perFEKT Challenge, kam jsem se chystal za pár minut vyrazit se svými, vlastně pardon, s našimi Dubínky. Chtěl jsem zapět nějaký pořádný bojový pochod, aby hned zrána celý Valmez věděl, že v sázce je hodně. Tady jsem však narazil na mezery v repertoáru. Píseň práce ani Internacionálu, zamilované megahity mého mládí, jsem se ještě dřímajícím spoluobčanům nabídnout neodvážil, a co se zpívá dnes, když kolektiv mladých hrdinů táhne za vítězstvím, vlastně ani nevím. A tak zvítězil můj melancholický naturel a valašské vlastenectví.

Když jsem dorazil na nádraží, s neklidem jsem zjistil, že cosi není v pořádku. Dubínků pod nádražními hodinami bylo jako not na buben, přesněji řečeno, jednalo se o dvojčlenné torzo hrdého mužstva. Že nepřišel Dávid Jenčo, bylo v pořádku. Měl zopakovat taktický manévr, který se tolik osvědčil již v základním kole, a dorazit do Brna samostatně autobusem. Chyběl však kapitán Pavel Jelínek!!! Přítomní bojovníci za obří pohár pro celkového vítěze Lukáš Komenda a mlčenlivý programátor Marek Černoch však zachovávali klid, za jaký by se nemusel stydět ani Vinnetou. Do odjezdu vlaku konečně chybělo ještě nádherných deset minut. Když po pěti minutách po kapitánovi nebylo ani vidu ani slechu, chopili se již méně klidní bojovníci mobilních telefonů a pokusili se velikému náčelníkovi dovolat. A nic! Začal tedy divoký boj o získání jízdenek, které měl původně opatřit Pavel. V tom okamžiku jsem ke všeobecnému zmatku podle svého zvyku vydatně přispěl i já. V nádražním kiosku jsem si kupoval vodu, ale v tom došlo na nejhorší. Můj pohled se s nezkrotnou touhou zastavil na nádherných kyprých obložených bagetách. Než jsem polknul slinu a přemohl hříšný chtíč, prořídlé mužstvo se mi kamsi zaběhlo. Díky mobilním telefonům se nám ale v poslední vteřině povedlo odvrátit fiasko a setkali jsme se na správném nástupišti u správného vlaku.

Zbývalo dořešit záhadu zmizelého kapitána. Lukáše a Marka však v pravém okamžiku vydatně políbila múza. Přestali prozvánět Pavla a obrátili se na jeho mladšího bratra Vaška. Ten je naštěstí ještě ve věku, ve kterém si nemůže dovolit prohýřit noc v divoké párty se svojí učebnicí fyziky, jak to z mladické nerozvážnosti činívá Pavel, a proto také nemívá se včasným buzením problém. Vašek vzorně zvedl sluchátko a vydal se Pavla s vtíravými obavami o jeho osud hledat. Byl úspěšný hned u prvního lůžka, na němž náš kapitán vyspával z následků seznámení s teorií relativity. Když si po patnácti minutách tupé apatie a převalování ve vyhřáté postýlce uvědomil celou tíhu nastalé situace, nezůstal nic dlužen své pověsti houževnatého bojovníka, vyskočil, oblékl se a vyrazil zběsile na nejbližší vlak do Brna.

Tvrdé jádro našeho kmene mezitím dorazilo na brněnské nádraží Královo pole a odtud pěšky k fakultě elektrotechniky. Když jsem se zadýchaně snažil stačit Lukášovi a Markovi, uvědomil jsem si v celé tíži skutečnost, že z Dubínků vyrostla pořádná dubiska (snad by se první český rapper Ján Kolár nezlobil, že operuji s pojmem z jeho vrcholné rapové skladby Slávy dcera, ale nevím, koho bych poprosil o dovolení). Potom už jen zbývalo rozumně vysvětlit nedovtipným pořadatelům, proč má naše čtyřčlenná skupina dva soutěžící. Ale tak, jako se nakonec dostala voda k vodě a Stázina Kubovi za ženu, dostali se zbylí členové naší malé jednotky na místo soutěže.

A začalo nelítostné klání. Měli jsme sestavit robotické vozidlo na dálkové ovládání, které pomocí čidel reaguje na překážky a na barevné prvky na trati. Dubínci sestrojili parádní pásový vůz, který se pod Markovými laskavými pokyny, pronášenými v jazyce hobitů známém jako C#, postupně učil poslouchat. Při zkušebním kole zdolalo vozítko trať za 40 sekund, což byl čas jako ze žurnálu. Při hodnocené jízdě už jsme ale nabrali 20 vteřin zpoždění. To bylo emocí jako jablek letos v létě!!! Ještě horší výsledek robot vykázal ve druhé měřené jízdě. Přesto jsme neztráceli naději, že nás stupně vítězů stejně potkají. Při vyhlášení však vše dopadlo jinak. Čtvrté místo jsme faaaaaaakt nečekali a ani nechtěli. Vím, že litujete, že jste dočetli až sem, když to takhle dopadlo. Proto čtu knihy od konce, vždycky se tak vyhnu rozčarování a zklamání z tragického konce.

Ale milí přátelé a vážení nepřátelé! Není všem dnům konec. Příští rok to prostě musíme dát. A cedulka se jménem naší školy bude určitě připevněna na ten veliký pohár, který tolik připomíná Stanley cup. A proto fanděte, usmívejte se na Dubínky a noste jim svačiny, na které nebudete mít chuť, aby ještě zesílili. Společně to vyhrajeme!

Mgr. Ludvík Indrák

Fotografie (16)