V neděli 25. 5. 2025 jsme se úspěšně nalodili do autobusu, který nás dovezl až do naší cílové destinace - Slnečné skály v Rajecké dolině na Slovensku. Tamější malebnost nemá ani cenu popisovat, protože pozornost naší generace rapidně klesá. Po příjezdu následovalo seznámení s instruktory frenštátského oddílu Lezemenaplno - Tomášem, Honzou a Petrem a s vybavením, které k lezení budeme potřebovat. Jednalo se primárně o sedák, boty lezečky a přilbu, následovaly samozřejmě i karabiny a věci podobného žánru. 

Pondělní ráno jsme strávili proškolením a trénováním základních dovedností, které k lezení bezprostředně patří. 

Během dvou dnů jsme si vyzkoušeli lezení, jištění, slaňování, důvěru v sebe a ve svého partnera a pocítění fyzikálních zákonů (v pozitivním i negativním slova smyslu).

Nechyběla ani přátelská atmosféra, která se nesla po celou dobu kurzu. Moc děkujeme paní učitelce Krygelové a paní učitelce Heřmanové, byl to krásně prožitý čas.

Lezecká báseň

Stojím před skálou,

na rukách pot,

nohy se mi lámou,

skálo, pojď ke mně pojď.

Lezka mě svírá,

no, byla to dřina,

tu čtyřicet jedničku

přeměnit na třicet sedmičku.

Sedák mě chrání

před pádovou zbraní 

a helma, má láska,

snad je ze mě kráska.

Vedle mě tiše stojí,

osoba zvláštní,

snad si můj život osvojí,

jako byl by její vlastní.

Drží lano snadně,

rychle ho uchopí,

když kamínek ladně

se pode mnou ulomí.

Tak lezu si s myšlenkou,

že ta osoba dole,

je mého života milenkou

a já se vezu na zadním kole.

Ruce nohy už mě bolí,

má vůle se nikdy nepodvolí,

jsem tvrdohlavější než skála!

To už jsem na laně vlála.

Dobíhají mě potní žlázy,

určují mi cestu zkázy,

svalové křeče dávají klus,

do musculus gluteus maximus.

Před skálou se klaním,

snad ji rychle slaním.

Vznikají mi v hlavě otázky,

nespadnu dolů? 

A bez jakékoliv nadsázky

se blížím ke svému skonu.

Apolena Kovářová, 4. E