Po škole jsme naskákali do vlaku a přes Púchov jsme se dostali až do Terchové. Cesta byla dlouhá, ale díky velkým zásobám #lukyhosušenek, domácím řízkům a TikToku rychle utekla. První zastávkou byl místní Lidl – většina z nás si koupila základní potraviny pro následující dny výletu, jiní podle množství obsahu v košíku plánovali pravděpodobně poskytnout humanitární pomoc menší africké vesnici.

Poté jsme se již vydali směrem k ubytování v penzionu Biely Potok. Zde však pro naše doprovázející učitele nastal první zapeklitý oříšek – všechny správně ubytovat. Od hlav se jim kouřilo, ale nakonec se pro každého postel přeci jen našla. Večer patřil společenským aktivitám – zatímco se venku drobné mrholení postupně měnilo v pořádný liják, my jsme se bavili hádáním nově přidělené identity.

Druhý den ráno se počasí nelepšilo, a proto velitelský štáb Kocur–Korábečný posilněný kvalitní rozpustnou kávou z Kostariky narychlo svolal filosofickou disputaci – start túry bude odložen. V 10:00 hod. však již celým penzionem zaznělo Kocurovo „extra omnes“ a my se vydali do Jánošíkových Dier. Turisty hojně navštěvované místo se vlivem nočního deště proměnilo v aquaparkovou atrakci – kombinace žebříků, ocelových lávek, zaplavených ocelových lávek, řetězů, chybějících řetězů a kluzkých kamenů nás postupně donutila přehodnotit vztah k suchému oblečení a brodění stále silnějším potokem se rázem proměnilo v organizovaný boj o život. Někteří studenti začali zvažovat, zda se dobrovolně nestanou potravou početné slovenské populace medvědů, či nedožijí své poslední dny někde v lese. Naštěstí vše zezadu kontroloval pan učitel Kocur, který unavené jedince povzbuzoval slovy, občasným popostrčením, ale i výrazem „to dáš, nebo tě tam vynesu“. Pan učitel Korábečný byl naproti tomu v zenovém módu – free, kochal se přírodou, vše dokumentoval, občas se ztratil (v krajině i v myšlenkách), ale vždy se vrátil s úsměvem a větou: „To je paráda!“

Náš cíl byl Malý Rozsutec. Když se však do tváří většiny studentů začal stále častěji vkrádat bojechtivý výraz a množství pasivně-agresivních poznámek pana učitele Kocura se stylu: „Luky, nechci ti do toho mluvit, ale…“ exponenciálně rostlo, velitel zájezdu se pod vrcholem rozhodl vyvěsit bílou vlajku. Nezbytná společná fotka byla vyfocena a nás čekala cesta dolů.

Se zapadajícím sluncem v zádech jsme ve zdraví dorazili zpět na ubytování, každopádně natolik unaveni, že objednávka pizzy z vyhlášené restaurace byla tou nejlepší volbou a zaslouženou odměnou. Po vydatné večeři se síly vrátily a my se pustili do hraní Aktivit. Ukázalo se, že ztvárnit pantomimou „volání dálek“ je těžší, než se zdá, ale hodit kostkou dvojku je přímo nadlidský výkon.

Třetí den jsme se již vydali na cestu domů. V Žilině jsme si dali krátkou pauzu – někteří na kávu, jiní pro návštěvu místního fotbalového stadionu. Nakonec jsme ale všichni dorazili zpět do Valašského Meziříčí – unavení, špinaví, ale plní zážitků, historek a s nově nabytým respektem k horám, dešti a učitelům s nervy z oceli.

Třída 2. A